Input:

Desáté pravidlo bezchybné češtiny

19.4.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1001
Desáté pravidlo bezchybné češtiny

Mgr. Jan Táborský

Studijní cíle

V pravopisu se pustíme do klasické interpunkce, tedy větných čárek: projdeme si první sadu případů, svým charakterem záměrně různorodých. Ve stylistické kapitole se budeme věnovat oslovení a závěrečnému pozdravu v tradiční korespondenci (samozřejmě i s ohledem na současný úzus v elektronické komunikaci). Čeká nás také stručné pojednání o smajlících a nakonec obligátní strategická rada, tentokrát o samém konci psaní.

A. Pravopis: Interpunkce: Větné čárky

Téma této lekce je pro někoho jednotvárné, pro jiné vzrušující. Půjde zkrátka o klasickou interpunkci, tedy doplňování větných čárek – jak jste koneckonců pochopili při pohledu na sadu pravopisných cvičení na konci deváté lekce.

Připravte si prosím své poznámky a podívejte se, jak jste byli úspěšní!

Řešení cvičení č. 13

[1] Připravte si(,) prosím(,) podklady a dostavte se pak do konferenčního sálu.

[2] Trvám na tom, aby všichni přišli včas, a ne jako minule, kdy jsme se scházeli více než hodinu(,) a kdy navíc nedorazili vedoucí úseků.

[3] To, že má někdo naplánovánu pracovní cestu, mě nezajímá, zprávu jste dostali včas(,) a musíte si to proto zařídit.

Pozn.: Čárky uvedené v závorkách jsou možné, ale nikoliv nutné.

Zdůvodnění řešení

[1] V první větě je prvním interpunkčně zajímavým místem slovo prosím. Faktem je, že se jedná o sloveso v určitém tvaru, tedy jakousi minimální větu, což vzbuzuje u mnohých pisatelů potřebu oddělit tento výraz čárkami z obou stran (jako vsuvku). Pravdou je ale i to, že z hlediska užívání „pokleslo” toto sloveso na pouhou zdvořilostní částici: čárky kolem něj tedy dělat nemusíme.

Psaní bez čárek lze dokonce považovat za základní řešení. (Ty totiž slovo prosím v celé konstrukci osamostatňují – podobně, jako to lze v řeči udělat zřetelnými pauzami –, čímž ona prosba získává mimořádnou, až patetickou naléhavost.)

Dále se v tomto souvětí již žádná další čárka nepíše: spojka a je zde užita ve slučovacím poměru (bez ohledu na časovou následnost popisovaných dějů).

[2] Ve druhém souvětí bylo třeba doplnit první čárku před spojku aby (uvozující vedlejší větu předmětnou), druhou před výraz a ne (užití spojky a zjevně v odporovacím poměru – pak je čárka závazná bez ohledu na to, zda jde o vztah vět, nebo „jen” větných členů jako zde; podobně bychom psali čárku před výrazem a nikoliv).

Další čárka bude před příslovcem kdy, oddělující další vloženou vedlejší větu. Čárka naopak nebude před výrazem než, protože ten v tomto případě uvozuje pouze větný člen, nikoliv vedlejší větu.

Další čárku je možné (ale nikoliv nutné) udělat před slovy a kdy navíc. Jde sice o zjevně stupňovací poměr, za závazné považují nicméně naše současná pravidla psaní čárky pouze v případě výrazu a dokonce.

[3] V tomto souvětí je třeba oddělit vloženou vedlejší větu čárkami z obou stran. Následuje další hlavní věta, připojená bez spojky, tedy opět povinnou čárkou (možné je zde použít i dvojtečku, protože jde o zdůvodnění, vysvětlení. Před spojením a musíte si to proto je čárka dobrovolná: jde sice zjevně o důsledkový poměr mezi větami (spojovací výraz a proto), současná kodifikace ale mluví v případě, že slova a a proto nejsou bezprostředně za sebou, o takzvaném slabém důsledkovém poměru a možnosti čárku nedělat.

Řešení cvičení č. 14

[1] Buď celá schůzka proběhne podle časového plánu, nebo se její část přesune na příští týden.

[2] Ať už přijedou pozvaní experti osobně, nebo za sebe pošlou náhradu, musíme jich naplno využít, a to i v případné diskusní části.

[3] Přesunete se pak do plzeňské(,) nebo českobudějovické pobočky?

Zdůvodnění řešení

[1] V tomto souvětí je nezbytné doplnit čárku před spojku nebo. Je tomu tak vždy, když je nebo součástí dvojitého spojovacího výrazu buď–nebo. Jiným slovy: kdykoliv narazíte v textu na slovo buď, očekávejte nebo, před kterým se vždy píše čárka.

[2] Podobné je to ve druhém souvětí: Za dvojitý spojovací výraz považujeme totiž i vazbu ať–nebo (stejné je to rovněž s výrazy zda–nebo). Jinak je celá konstrukce až po slovo náhradu příslovečnou vedlejší větou, která je oddělena od věty hlavní povinnou čárkou před slovem musíme. Poslední čárka zde bude před spojovacím výrazem a to, který uvozuje zpřesňující informace (jde tedy o typově jiné a to než v souvětí Prší a to se mi nelíbí).

[3] Tato věta je interpunkčně složitější, než se na první pohled zdá. Lze říci, že obě řešení, tedy s čárkou před nebo i bez ní, jsou stejně správná – zcela zásadní ale je, že mají jiný smysl.

Varianta bez čárky znamená, že na rozdíl mezi pobočkami není položen důraz, pisatel (nebo mluvčí) se prostě ptá, zda adresát pojede do nějaké pobočky. Na takovou otázku by stačilo odpovědět slovy ano nebo ne. (Při čtení by měla rovnoměrnou, splývavou intonaci, bez vedlejších důrazů.)

Varianta s čárkou oproti tomu znamená, že na rozdíl mezi pobočkami je kladen důraz, je to hlavní téma otázky. Smysluplná je pouze odpověď Do plzeňské nebo Do českobudějovické. (Při čtení se objevuje silný důraz právě na slově nebo.)

Problematiku čárky před spojkou nebo (a také či) lze zobecnit a shrnout takto: Pokud na rozdílu mezi nabízenými alternativami v zásadě nezáleží (přestože jsou uvedeny), a lze si místo nich ve stejném smyslu představit dokonce nějaký nadřazený pojem, čárku nepíšeme. Pokud je naopak rozdíl mezi nabízenými položkami pro smysl sdělení zásadní, čárka je povinná.

Řešení cvičení č. 15

[1] Předtím(,) než se definitivně rozhodneme o složení týmu pro tento projekt, vyžádáme si k němu právní stanovisko.

[2] Jinak začneme ihned, a protože je málo času, budou se tomu věnovat všichni.

[3] Navíc se říká, že konkurence připravuje něco podobného, a pravděpodobně to bude pravda.

[4] Každopádně platí, že kdyby se nám podařilo je předstihnout, vedení hned rozdělí rekordní odměny.

[5] Možná(,) že pochybujete, jestli na to v tak krátkém čase máme, ale na rezignaci je zatím brzy.

Zdůvodnění řešení

[1] První souvětí se skládá z vedlejší věty příslovečné časové rozvíjející příslovce předtím a hlavní věty (od slova vyžádáme). Zmíněná vedlejší věta časová se však od svého řídícího příslovce čárkou obvykle neodděluje, jde o výjimku platnou právě jen pro časové věty závislé na příslovcích (stejné je to např. v konstrukci Pokaždé když přišel…). Mezi větami vedlejší a hlavní je již čárka podle očekávání.

[2] V tomto souvětí máme dvě věty hlavní spojené spojkou a ve slučovacím poměru a mezi nimi vedlejší věty příslovečnou rozvíjející druhou větu hlavní, která musí být oddělena čárkami z obou stran. Tato čárka se píše již před spojkou a, a to podle pravidla, že setkají-li se vedle sebe dva spojovací výrazy (a protože), píše se čárka pouze před prvním z nich.

[3] Ve třetím souvětí je nutno doplnit čárky oddělující z obou stran vedlejší větu předmětnou vloženou mezi dvě věty hlavní. Kdyby nebyla doplněna druhá z čárek, znamenalo by to, že věta počínající slovem pravděpodobně je také předmětná, že tedy označuje také to, co se říká, nikoli to, jak to mluvčí hodnotí pravdivost předchozího tvrzení (v takovém případě by ale byla přirozenější formulace se spojkami a že).

[4] V tomto souvětí oddělujeme dvěma čárkami věty, které tvoří tuto strukturu: první věta je rozvita třetí větou, na které závisí věta v celkovém pořadí druhá. Opět se zde aplikuje pravidlo, že při sousedství dvou spojovacích výrazů se píše čárka pouze před prvním z nich.

[5] V pátém souvětí tohoto cvičení se jako první nabízí čárka za slovem možná. Podle současných pravidel se však v tomto případě čárka „obvykle nepíše” (jde o větu rozvíjející výraz s takzvanou oslabenou větnou platností (ve variantě Je možné, že… by již čárka samozřejmě být musela). Dále je třeba oddělit vedlejší větu uvozenou spojkou jestli (vedl. věta předmětná) a následnou druhou větu hlavní, která je s větou první v odporovacím poměru.

B. Slova a styl: Oslovení a závěrečný pozdrav

Není pochyb o tom, že na celkovém vyznění každého dopisu, ať obchodního, či osobního, se významně podílí jeho zarámování úvodním oslovením a závěrečným pozdravem. Obě tyto povinné součásti dopisu vypovídají mnoho o vztahu pisatele k adresátovi a jsou významnými ukazateli formálnosti nebo naopak osobního ladění celé komunikace.

Oslovení

Oslovení (oddělované od vypsaného tématu dopisu obvykle dvouřádkovou mezerou, zarovnané od levé svislice, ukončené čárkou a následované odstavcem zahájeným malým písmenem) je tradičním počátkem vlastního textu dopisu. Neměli bychom jej vynechávat, ani když na straně adresáta neznáme žádnou konkrétní osobu. Využíváme pak všeobecných, anonymních oslovení typu Vážené paní, vážení pánové, Vážená paní, Vážený pane, Vážení