Input:

Druhé pravidlo bezchybné češtiny

11.4.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

201
Druhé pravidlo bezchybné češtiny

Mgr. Jan Táborský

Studijní cíle

V této lekci se dozvíte o české státní normě věnované formální úpravě dokumentů.

V oblasti pravopisu se podíváme na další pravidla týkající se psaní i/y, tentokrát v koncovkách vybraných podstatných a přídavných jmen. Ve stylistické podkapitole se zamyslíme nad tím, jak si lze osvojit určitý styl, a načrtneme si alespoň hrubé obrysy stylistické typologie textů. Část o formátování se zaměří na písmo. Strategická rada se bude týkat zohledňování adresáta a kontextu při psaní.

Doporučené zdroje (část druhá): ČSN 01 6910 Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory

Druhým zcela zásadním zdrojem informací užitečným při jakékoliv soustavnější práci s dokumenty je materiál s nepřitažlivým, ale výstižným názvem Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory (ČSN 01 6910), vydaný Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví v červenci roku 2014. Jedná se o aktualizaci normy se stejným číslem a názvem Úprava písemností psaných strojem nebo zpracovaných textovými editory z roku 2007. Oceníte jej zejména ve chvílích, kdy budete mít za úkol nějaký text formálně upravit, např. připravit do tisku. Nedocenitelné jsou uvedené vzory úprav vybraných textů, např. dopisů, e-mailů nebo tabulek.

Pokud vám bude stačit pouze výtisk normy, lze jej pořídit za 588 Kč u smluvních prodejců uvedených na www-stránkách ÚNMZ. Online je tento dokument k dispozici pouze pro registrované uživatele, a to za paušální částku 1000–3500 Kč za rok podle rozsahu přístupu (zahrnuje i přístup k jiným normám).

Ani v tomto případě (podobně jako u Akademické příručky českého jazyka, o níž jsme mluvili minule) se není třeba obávat jakékoliv brzké novelizace normy.

Obr. 6: Titulní list výtisku normy ČSN 01 6910
Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory

A. Pravopis: Psaní i/y

I dnes se budeme věnovat psaní i/y, a to v několika různých typech výskytů.

Vrhněme se rovnou na kontrolu cvičení zadaného na konci minulé lekce.

Řešení cvičení č. 2

Chybně byla napsána slova: *hospici, *táci, architektovi (tento tvar by byl správný v jiném kontextu), Novákovi (tento tvar by byl správný v jiném kontextu). Ve všech těchto případech má být na konci tvrdé y.

Pojďme se nyní podívat na to, co je v kurzech vždy důležitější než správné řešení – tedy na zdůvodnění.

Slovo hospic (mužský rod neživotný) má dvojí správné skloňování: buď podle vzoru stroj, nebo podle vzoru hrad. Z toho plyne, že v daném kontextu je náležitý tvar hospice nebo hospicy. Tvar hospicy přitom působí poměrně nezvykle, protože se zde po hlásce c (o které se na školách učí, že patří mezi hlásky takzvané měkké) píše tvrdé y. (Na tvrdé y po c jsme jinak zvyklí téměř výhradně z původem cizích slov, např. Cyril, acylpyrin, cysta…)

Se slovem tác je to podobné: i zde vítězí psaní podle vzoru hrad před „měkkostí” hlásky c, proto tedy tácy.

Ve slově skici píšeme ovšem obě i měkká, jak to bylo uvedeno ve cvičení. První lze zdůvodnit jen cizím původem, s koncovým i je to složitější. Je zřejmé, že zde se neuplatňuje psaní podle vzoru žena, jak bychom po zkušenosti s tácy (podle hrady) snad čekali, ale právě „měkkostní” charakter hlásky c. Gramatiky to řeší zavedením měkkého podvzoru ve znění právě skica (bez skici), popř. gejša (bez gejši).

Nabízí se samozřejmě otázka, proč je analogický jev (konflikt mezi koncovkovým a „měkkostním” principem) řešen jinak u podstatných jmen mužských a ženských. Odpověď dává smysl: podstatných jmen mužského rodu zakončených na c je jen několik (např. punc, kibuc, hic…), zatímco jmen rodu ženského na -ca je jednak více, jednak se k nim přidávají slova na -ja (např. sója), -ša (např. rikša), -ča (např. dača) aj., takže bez zavedení zmíněného podvzoru by byla kromě c prolomena „měkkost” ještě u celé řady dalších hlásek.

Vraťme se ale k zatím nezdůvodněnému tvrdému y ve slovu architektovy: u tohoto tvaru přídavného jména architektův se řídíme rodem následujícího podstatného jména (ta) skica (architektovi kolegové by tedy bylo s měkkým i).

Správně bylo napsáno Klári. Přestože r počítáme mezi hlásky tvrdé, měkké i jako specifická koncovka pro tvoření domáckých oslovení má přednost. Přípustný je zde ovšem i tvar Kláry.

Tvar Novákovy (zde ve čtvrtém pádu, tedy koho/co) bude mít také tvrdé y, jde o zvláštní skloňovací typ .

Zbývá správně napsané slovo náměstkovi, skloňované pravidelně podle vzoru pán, tedy ve třetím pádě s koncovkou -ovi.

Co se týče problematiky psaní tvrdého y po c v českých slovech, jsou zajímavé ještě dva momenty.

  1. Výjimečné tvrdé y se objevuje i u některých přídavných jmen. Patří mezi ně např. bezkopcý (terén) nebo bezpalcý (bezpalcá opice). Pravděpodobnost, že byste na ně ale narazili, je opravdu nízká.
  2. Kromě ženského rodu je „měkký” podvzor zaveden také u jmen mužských životných. Jedná se o slovo paňáca (v rámci vzoru předseda). To nám umožňuje psát např. bez Jarka Nohavici.

Příště si dáme další klasiku – shodu přísudku s podmětem, opět možná s malým překvapením!

B. Slova a styl: Druhy jazykových stylů

Z minulé lekce víme, co je styl a že stylizaci se nelze vyhnout při vytváření žádného textu. Nasnadě je otázka, jak se lze nějakému stylu naučit. Bylo by krásné, kdyby na to existovaly příručky, které by člověk za pár večerů nastudoval a které by ho bezpečně dovedly k cíli.

Pravdou ale je, že jediným způsobem, jak se naučit dobře stylizovat, je praxe. Nezbývá než číst a psát, obé promýšlet, hledat a rozvíjet ve svých i cizích textech to dobré a vymycovat to nepodařené – a tak pořád dál, na stovkách a tisících stránek. Ano, nějaké příručky k tomu existují, ale kontakt s živým jazykem nahradit nedokážou.

Buďme trpěliví a výsledky se dostaví: získáme větší jistotu a půjde nám to rychleji. Nečekejme ale příliš mnoho, například to, že bychom mohli dokonale zvládnout stylistiku češtiny v celé její šíři. Ponoříme-li se do odborných textů, můžeme být dobří právě v nich – ale zůstaneme třeba toporní v textech administrativních; zvládneme třeba svérázný slang svých kolegů, ale zůstaneme nejistí v tom, jak napsat vtipnou sponzorskou zprávu do časopisu pro náctileté.

Neočekávejme ani to, že bychom mohli někdy své snažení ukončit. Jazyk je živý, neustále se vyvíjející organismus, takže co platilo v době, kdy jsme navštěvovali školy, nemusí platit dnes. Nejlépe je to vidět právě na jazyku mládeže, který se proměňuje snad dokonce po jednotlivých letech, změny se ale nevyhýbají žádnému stylu, žádnému žánru.

Spisovatel K. J. Beneš kdysi napsal: Všichni se učíme lépe poznávat svůj mateřský jazyk až do posledního dechu s vědomím, že nikdy jím bohužel nebudeme umět vládnout tak, jak bychom si přáli.

Základní jazykové styly

S určitou nadsázkou bychom mohli říct, že stylů je právě tolik, kolik existuje různých textů. Jinak je to ale v naší jazykovědné tradici tak, že se v hrubých rysech, pro přehlednost a potřeby základních výkladů vymezují čtyři hlavní styly.

Za základní lze snad považovat styl prostě sdělovací, nám všem důvěrně známý z nejběžnějších, všednodenních situací a přizpůsobovaný vždy zcela konkrétní komunikační situaci, ať již mluvené, nebo psané (to zejména v případě psaní e-mailů, příspěvků na sociální sítě, SMS-zpráv apod.). Dalšími základními styly jsou pak: odborný, umělecký a publicistický. Podívejme se na ně blíže.

  • Odborný styl (pro přednášky, odborné články, recenze, anotace apod.)

Ve srovnání s prostým sdělováním je sdělování odborné co se týče výběru výrazů mnohem více omezeno. Některé jeho rysy jsou dokonce vymezeny v různých specializovaných příručkách nebo dokonce v normách (citačních, bibliografických aj.).

Pro odborné texty je obecně charakteristický nízký stupeň expresivity, emocionality. Kompozice bývá důkladně promyšlena, často uplatňuje doporučené schéma úvod – stať – závěr. Přehlednost textu se někdy zvyšuje desetinným členěním. Texty mohou být opatřeny poznámkami, soupisem literatury, resumé apod.

Komplikovanost odborného obsahu s sebou často nese složitost větné stavby, průměrná délka souvětí je oproti běžnému vyjadřování až několikanásobná. Neužívá se expresivních větných prostředků, jako je např. neobvyklé členění vět (Byl přísně potrestán. Za všechno, co provedl.) nebo spojovací výrazy na počátku věty (A nakonec si uveďme několik příkladů.). Poměrně často se využívá pasivních konstrukcí (Experiment byl podroben kritice…) a takzvaných nominalizací, tedy vyjadřování děje podstatným jménem (Rozhodl jsem se, že uvedu… vs. Rozhodl jsem se pro uvedení…).

Z hlediska slovní zásoby je nápadná zejména vysoká frekvence termínů, často mezinárodně srozumitelných, tedy tzv. internacionalismů, ostatní slova bývají neutrální nebo stylově vyšší, lexikální expresivita (např. slova domácká nebo vulgarismy) je téměř vyloučena.

Nápadné je také možné skrytí autora za množné číslo, tzv. autorský plurál (Postupovali jsme následujícím způsobem…).

Odbornému stylu je svým charakterem velmi blízký také styl administrativní, nacházející široké užití při vytváření firemní dokumentace i při obchodní korespondenci.

  • Umělecký styl (pro povídky, romány, básně apod.)

Umělecký styl znamená pochopitelně značnou svobodu ve všech ohledech.

Kompozice bývá promyšlená, může být gradační a směřovat k pointě, jindy se může výrazně uplatnit paralelismus, nebo naopak výrazový kontrast. Využít lze všech možností jazyka, a to až po krajní rozrušení skladebních pravidel např. v poezii.

Plnou škálu prostředků bychom mohli najít i na úrovni jednotlivých slov. Běžně se pracuje se slovy expresivními, archaickými, s neologismy, nářečními výrazy aj. Výrazné je časté užívání metafor a jiných obrazných pojmenování apod.

  • Publicistický styl (pro zprávu, komentář, reportáž, fejeton aj.)

Publicistický styl je charakteristický pro texty zprostředkovávající zejména zpravodajské informace a komentáře pro větší okruh adresátů