Input:

Osmé pravidlo bezchybné češtiny

17.4.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

801
Osmé pravidlo bezchybné češtiny

Mgr. Jan Táborský

Studijní cíle

Dnes se pustíme do velkého tématu – psaní velkých písmen. Dále si řekneme několik slov o stručném pojmenování našeho státu – o Česku. V kapitole o formálních náležitostech textů se podíváme na množství zcela konkrétních zásad vztahujících se k psaní dopisů (půjde zvláště o adresy a zápis data a místa). Strategická doporučení se zaměří na týmové psaní, jeho vybrané výhody a rizika.

A. Pravopis: Psaní velkých písmen

Psaní velkých písmen je mnohými pisateli považováno za jednu z nejtěžších oblastí českého pravopisu (zpravidla s psaním čárek, tedy interpunkcí, k níž se dostaneme později). Pravdou je, že pro nejistotu je zde hned několik důvodů. Tvůrci pravidel jsou zde snad více než v jiných oblastech nuceni reagovat na reálné užívání jazyka, protože pojmenovávání jak sebe samého, tak vlastních výtvorů (včetně například firem nebo dokumentů) patří k nezpochybnitelným právům každého jednotlivce. V úzu, tedy v reálném užívání jazyka, se tak často objevují i jevy, které jsou sice nesystémové, ale svým vlivem velmi významné (některé časem do pravidel proniknou, jiné ne, ale naši jistotu o správnosti soustavně rozkolísávají). Ke složitosti této oblasti přispívá také to, že při rozhodování o velkém a malém počátečním písmenu hraje roli několik různých kritérií.

Nechme ale teoretizování a podívejme se na vybrané konkrétní jevy, tradičně opět prostřednictvím pravopisného cvičení zadaného na konci minulé lekce.

Řešení cvičení č. 11 a jeho zdůvodnění

Postupujme v textu od začátku a komentujme si jednotlivé případy:

V první větě se nacházejí příklady názvů obcí. Platí zde obecné pravidlo, že se v nich píší velká všechna počáteční písmena – píšeme tedy Karlovy Vary. Výjimkou jsou případy, kdy název obce obsahuje předložku následovanou nějakým zpřesněním: bezprostředně po předložce (která je vždy s počátečním malým písmenem) je náležité opět velké písmeno, písmena u případných dalších slov se řídí tím, zda jde o další samostatný název něčeho, nebo ne: píšeme tedy Kostelec nad Černými lesy.

Příklad Hora Svatého Šebastiána dokumentuje, že v rámci názvu obce se mohou psát s velkým písmenem i slova, která mají jinak jen obecný význam (hora) a že v této problematice je třeba být obezřetný a přistupovat k ní pokud možno s určitou znalostí reálií (zde ideálně se znalostí, že se jedná o město, nikoliv o horu, která by se psala samozřejmě s počátečním malým h).

Na nutnost ověřovat si někdy fakta ukazuje i název Lázně Bohdaneč (podobně Lázně Bělohrad, Lázně Kynžvart aj.): ze samotného sousloví totiž není možné poznat, zda se jedná v celém rozsahu o vlastní jméno, nebo jen o jméno uvedené slovem obecného významu (jako to je v případě lázní – rozumějte obecně lázeňského města – Poděbrady či lázní Luhačovice).

Slova advent a Vánoce otvírají problematiku psaní velkých písmen u svátků. I v této oblasti je nezbytná jistá orientace v reáliích. Obecně platí, že svátky píšeme s velkým písmenem, zbývá tedy jen vědět, co je svátkem a co nikoliv. Vánoce (a Velikonoce) svátky jsou, zatímco například právě advent je názvem „pouhého” období. Někdy dochází ke střetu tradičního a modernějšího vnímání některých událostí: například masopust není svátkem z hlediska tradičního křesťanství, ale je tak chápán velkou částí (nekřesťanské?) veřejnosti, z čehož plyne v úzu velké kolísání.

Jen na okraj poznamenejme, že Vánoce i Velikonoce se podle pravidel platných do roku 1993 psaly s počátečním malým písmenem.

Sousloví moře Středozemní je zařazeno kvůli vyjasnění, jak zacházet s velkým písmenem v názvu při změně obvyklého slovosledu. Platí, že velké písmeno zůstává u „svého” slova (nestěhuje se tady automaticky na začátek sousloví). Analogicky píšeme například vedle obvyklejšího Jihomoravský kraj také kraj Jihomoravský. Výjimkou z tohoto pravidla je název našeho státu: Česká republika má variantu Republika česká.

Zájmeno vám (a další pády téhož zájmena, jakož i tvary zájmena ty) píšeme s velkým počátečním písmenem, chceme-li v korespondenci vyjádřit adresátovi úctu. Na psaní velkého písmene nemá žádný vliv, zda oslovujeme jednotlivce (při vykání), nebo skupinu osob.

V případě kostela sv. Josefa přistupujeme ke slovu kostel jako ke slovu obecného významu, tedy nikoliv jako k součásti vlastního jména, takže v něm píšeme malé písmeno (výjimkou v tomto typu je Chrám sv. Víta, psaný s velkým Ch pro výjimečnou kulturní hodnotu této stavby). Z historických důvodů píšeme v názvech kostelů s malým písmenem i slovo svatý, čímž se tento pojmenovací typ liší od pojmenovávání ulic a jiných veřejných prostranství, jak uvidíme v následujícím odstavci.

Správně píšeme náměstí Republiky, ulice Na Příkopě, nábřeží Kapitána Jaroše. Jak je zřejmé, slova obecného významu píšeme v tomto typu také vždy s malým písmenem, nejsou součástí vlastního jména. Všeobecně známou poučkou pak je, že velké písmeno píšeme i bezprostředně za předložkou (též U Staré pošty, Na Vysoké mezi apod.), což nás zbavuje potřeby zjišťovat, zda výraz po předložce je nebo byl sám o sobě vlastním jménem. Toto pravidlo bylo zavedeno také až v roce 1993, takže pro ty, kteří se učili pravopisu dříve, nemusí být zcela samozřejmé. Tehdy se změnilo i psaní jmen typu nábřeží Kapitána Jaroše: dříve se k němu přistupovalo stejně jako k psaní kostelů a vojenské hodnosti apod. se nepovažovaly za součást názvu.

Za zvláštní poznámku stojí, že stane-li se např. označení náměstí Republiky názvem stanice metra nebo nábřeží Kapitána Jaroše názvem tramvajové zastávky, píše se v nich pak náležitě s velkým písmenem i slovo Náměstí či Nábřeží, vždy ale jen v náležitém významu oné stanice, zastávky apod.

Názvy českých nádraží jsou systematicky tvořeny jako pouhé názvy obcí a jejich částí, popřípadě se zpřesňujícím doplněním (např. nádraží Pardubice, nádraží Opava-východ). Označení smíchovské nádraží je tedy pouhým opisem a píšeme v něm všechna písmena malá (přídavná jména odvozená od vlastních jmen obecně velká písmena nemají, např. hradecké ulice, české speciality…). (Jiná situace je samozřejmě v kontextech, ze kterých je zřejmé, že jde o jméno stanice metra Smíchovské nádraží.)

Analogicky k nádražím bychom čekali malé l také v případě Letiště Václava Havla Praha (od roku 2012). Zde narážíme na rozhodnutí nositele jména nerespektovat české pravopisné tradice a naopak pochopitelné respektování tohoto stavu jazykovědci, takže v případě pražského letiště píšeme toto slovo s velkým L (analogicky je pak rozumné přenášet to i na další mezinárodní letiště).

V mnoha podnicích a firmách se nejrůznější typy dokumentů píší s velkými počátečními písmenu jen proto, že jsou nějakým způsobem přesně určeny, např. číslem či jedinečným obsahem. V našem cvičení na to upozorňuje slovo směrnice. Přestože je přesně určena svým číslem a vymezením tématu, píšeme její označení s malým písmenem.

Stejně tak s malým písmenem se píší i všechny zákony, např. zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. Slovo zákon je slovo obecného významu označující typ a právní status dokumentu, nejde však o vlastní jméno. Přesné určení dokumentu přitom – podobně jako u výše uvedené směrnice, ale také u vyhlášek, nařízení, rozkazů aj. – na věci nic nemění. Vlastním jménem není ani tematické vymezení zákonů (o obcích).

Situaci nemění ani skutečnost, že na příslušném výtisku každého zákona je toto slovo uvedeno s velkým počátečním písmenem – tak je to pouze proto, že v tu chvíli slouží jako nadpis, ve kterém je počáteční písmeno náležité vždy.

Konstatujme i to, že velké písmeno se nepíše ani v samostatně užitých slovních označeních zákonů, jako je školský zákon, občanský zákoník, zákoník práce aj.

Ve cvičení se dále vyskytuje spojení odbor správy majetku Ministerstva financí. Názvy institucí píšeme od roku 1993 s počátečními velkými písmeny a Pravidla českého pravopisu doporučují, aby se v jejich organizační struktuře „vyšší složky psaly s velkým písmenem a méně samostatné složky s písmenem malým”. Skutečností ovšem zůstává, že hodnocení míry samostatnosti jakékoliv instituce nebo její části je vždy věcí relativní, a tedy i subjektivní, takže úzus v psaní velkých písmen v takových případech silně kolísá.

Obecně lze říci, že konzervativnější pisatelé upřednostňují malá písmena (do roku 1993 se tak psala i ministerstva či fakulty), zatímco pisatelé progresivnější dávají přednost písmenům velkým i u méně významných oddělení podniků a firem. V příkladech z našeho cvičení není dnes třeba pochybovat o velkém písmenu u instituce Ministerstvo financí (pravidla velké písmeno připouštějí dokonce i při odchylce od přesného znění, u ministerstev tedy například bez doplnění České republiky), v případě jmenovaného odboru je možno za stejně správné považovat počáteční písmeno velké i malé.

Posledními příklady této kapitoly jsou zemanovci a zelení. Pravidla v případě příslušníků, členů a sympatizantů různých stran, hnutí, náboženských skupin atd. mluví jasně: jejich označení se píší vždy s malým počátečním písmenem, a to i v případě, že jsou odvozena od vlastního jména (zemanovci) nebo jsou formálně shodná s nějakým slovem obecného významu (zelení).

B. Slova a styl: Česko

Ve stylistické části budeme dnes opravdu struční. Řekneme si několik slov o výrazu Česko (ve významu celá Česká republika, tedy nikoliv pouze Čechy), které vzbudilo v posledních dvou desetiletích mnoho emocí. Ty jsou přitom zcela pochopitelné – označení vlastního státu se mnoha lidí týká svým způsobem osobně, kromě své rodiny či obce je pro nás často důležitý i vztah k našemu státu, ať je třeba jakkoliv kritický. Součástí toho je přitom samozřejmě i jeho pojmenování.

Na polemikách o Česku lze dobře ukázat, že k jazyku lze zaujímat postoje jak racionální, tak emocionální (přičemž oba tyto typy jsou samozřejmě plně legitimní). Na miskách vah tak leží asociace na zaniklé Československo, na protektorát, estetické hodnocení hláskové skladby tohoto slova, jeho praktická jednoslovnost, paralely s jednoslovnými pojmenováními jiných států a ještě některé další momenty.

Česko přitom není žádnou novinkou: nejstarší zachycený doklad tohoto slova pochází již z roku 1777 (tehdy ovšem ve významu Čechy).

O slovu Česko není třeba nijak pochybovat: je velice pravděpodobné, že bude svou pozici posilovat a negativní postoje vůči němu budou postupně slábnout. Své místo má již i v jazykovém úzu mnohých institucí a jeho užívání doporučuje také názvoslovná norma ČSN EN ISO 3166-1 z roku 1999.

C. Úprava dokumentu: Pravidla pro psaní adres – Pravidla pro psaní data a místa – Pravidla pro psaní obchodních a úředních dopisů – Podpisy

Pravidla pro psaní adres

Podívejme se na psaní adres. I tak nenápadný text má totiž své jasně definované standardy.

Pisatelé občas řeší, mají-li na první místo v adrese napsat název firmy, nebo jméno konkrétní osoby. Obě varianty přitom mohou být správné –