Input:

Páté pravidlo bezchybné češtiny

14.4.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

501
Páté pravidlo bezchybné češtiny

Mgr. Jan Táborský

Studijní cíle

Připomeneme si pravidla týkající se psaní předpon s(e)- a z(e)-. Vyložíme si, jak je to vlastně se zájmenem svůj na místech, kde se dnes hojně užívá nezvratných zájmen můj, tvůj, váš, jeho atd., a podíváme se také na vztažné zájmeno jenž (včetně jeho skloňování). Z formálnějších jevů máme na programu dělení slov, byť jen velmi stručně. Strategická rada se bude týkat rozvržení činností při čtení a opravách dokumentu.

A. Pravopis: Předpony a předložky s(e)/z(e)

Dnes se podíváme na tematiku předpon a předložek s(e)/z(e). V českém pravopise nepatří mezi nejsložitější, ale úplně bezproblémová také není: i v ní jsou kladeny určité nároky na naši paměť, i v ní je leccos, co nelze nijak odvodit.

Začněme opět přímo cvičením, jak jste koneckonců již zvyklí:

Řešení cvičení č. 6

V cvičení je devět chyb, a to tyto: *sfilmování, shlédlo (bylo by správné v jiném kontextu), *sprostředkovali, sjednal (bylo by správné v jiném kontextu), sběhlý (bylo by správné v jiném kontextu), *slevněného, strhal (bylo by správné v jiném kontextu), *zcestný, *universitní.

Výklad problematiky a zdůvodnění řešení

Zopakujme si nejdříve hlavní pravidla, která pro psaní s/z v českém pravopisu máme.

Předponami s(e)-, z(e)- se od sloves nedokonavých (ladit, máčet) tvoří slovesa dokonavá (sladit, zmáčet). Předpona z- přitom nemění původní význam slova, zatímco předpona s- často způsobuje podstatný významový posun základového slova (máčetzmáčet: „činit mokrým” – „učinit mokrým”; laditsladit: „upravovat s ohledem na vydávání určitých tónů” – „uvést několik nástrojů v soulad s ohledem na vydávání určitých tónů”).

Základní významy nesené předponou s(e)- jsou:

  1. směřování dohromady (shromáždit se, spřáhnout, sblížit),
  2. směřování shora dolů nebo z povrchu pryč (smést, svalit, srazit),
  3. zmenšení objemu, popř. zánik (schoulit se, scvrknout se, shořet).

Předponou z(e)- tvoříme:

  1. slovesa dokonavá z nedokonavých, a to bez významových posunů uvedených ve výčtu významů předpony s(e)- (brousitzbrousit, moknoutzmoknout),
  2. slovesa s významem „učinit nebo stát se nějakým” ve smyslu naplnění obsahu základového slova (moc–zmocnit, rychlý–zrychlit).

Existuje bohužel poměrně velký počet slov, u nichž psaní s/z nelze nijak odvodit, tedy vztáhnout je ke jmenovaným kategoriím: skončit, stěžovat si, strávit // zkoušet, zkusit, zřídit...

Některá slovesa existují jak s předponou s(e)-, tak z(e)-. Mezi těmito variantami je většinou výrazný významový rozdíl (příklady viz dále).

Vybaveni těmito znalostmi podívejme se na slova z našeho cvičení:

Zfilmovat (zfilmování). Toto je typické využití předpony z-, tedy vytvoření dokonavého vidu s významem, že „něco se stane nějakým”.

Shlédnout/zhlédnout. Existují obě tato slovesa, jejich význam je však odlišný: shlédnout znamená „podívat se dolů” (například z věže nebo divadelní galerie), zhlédnout pak „celé uvidět” (typicky představení). V tomto slovu se chybuje velmi často.

Zprostředkovat. Opět příklad na „učinit něco”, co je naznačeno významem slovního základu. Zde sice nemáme sloveso prostředkovat, ale například blízké být prostředníkem.

Sjednat/zjednat. Další příklad na dvě správná slovesa s různými významy. Sloveso sjednat předpokládá, že probíhalo nějaké jednání, zjednat pouze to, že něco bylo obstaráno (ne nutně jednáním). Sjednáváme si tedy podmínky či smlouvy a zjednáváme pořádek, někoho na práci – nebo právě firmy.

Sběhlý/zběhlý. Celkem se za těmito dvěma slovy skrývají tři možné významy: „seběhnutý dohromady nebo dolů z kopce” (např. dav; psáno samozřejmě sběhlý) a dále pak jednak „zkušený”, jednak „uniknuvší z války, boje nebo vojny” (psáno obé jako zběhlý).

Zlevněný. Občas slýchám chybnou variantu tohoto slova *slevněný, ta ale ve spisovné češtině neexistuje. Zlevnit je tvořeno od levný podobně jako třeba zrychlit od rychlý (nejde tedy o odvozování od slov sleva či slevit).

Strhat/ztrhat. Další příklad na dvě správné varianty s nezaměnitelnými významy: strháváme něco fyzicky shora dolů nebo totéž sloveso použijeme metaforicky pro něco, co má také jakoby spád, tedy strhnout tapety či oponu, strhla se lavina nebo hádka. Jiné je ovšem ztrhat něco ve významu „ostře zkritizovat”.

Scestný / z cesty. Byly doby, kdy se scházelo s cesty (i u předložek, nikoliv jen u předpon jako dnes se ctilo, že předložka s se pojí se směrem shora dolů, z povrchu pryč; dnes je u předložek za základní považováno ve druhém pádu ve všech významech z). V té době vzniklo i příslušné přídavné jméno scestný. Pravidla pro předložky se později změnila, v předponách nám ale zůstaly staré pořádky.

Univerzita (univerzitní). Psaní s/z uvnitř cizích slov je třeba si pamatovat. Ve velkém množství máme takzvané dublety, tedy dva správné tvary (kurz/kurs), někdy ale varianty se s tak zastaraly, že jsou dnes již mimo oblast kodifikace. Podle dnešních pravidel tedy už nepíšeme ani *universita, ani například *president.

Slovem univerzita jsme se přesunuli k problematice psaní s a z uvnitř nebo na konci slova. Tam přestává jít o významové rozdíly, psaní jednoho nebo druhého písmena je věcí stylového zabarvení slova. V našem cvičení se to týká slov kurz/kurs, resort/rezort, diskuse/diskuze. Platí přitom, že podoba se s je z hlediska vývoje těchto slov původnější.

Tato původnost ovšem v žádném případě neznamená automaticky stylovou neutrálnost (již jsme si ukázali, že slovo universita se s je již mimo současnou kodifikovanou spisovnost, je silně archaické), tu musíme posuzovat pro každé slovo zvlášť. Výjimkou přitom není, že se v této věci mluvčí češtiny neshodnou (starší a konzervativnější pisatelé obvykle prosazují spíše s, mladší zase z).

Pro úplnost dodejme, že správně byla ve cvičení zapsána slova: spřátelit se, strávit (psáno takto při trávení času i jídla), sdružovat se, správa (slovem s jiným významem je zpráva), sbohem, stěží (tato dvě slova mají společné, že vznikla z předložky s a následujícího slova, tedy s bohem, s těží – dnes by bylo analogicky s tíhou), z cesty (viz výše, výklad o slovu scestný).

B. Slova a styl: Zájmena svůj a jenž

Dnes se budeme věnovat dvěma důležitým zájmenům – svůj a jenž –, která mají na stylové vyznění jakéhokoliv textu značný vliv.

Užívání zájmena svůj

Typickou funkcí zvratného přivlastňovacího zájmena svůj je vlastně jakoby „zvrátit” vlastnictví nějakého popisovaného předmětu k osobě pojmenované podmětem, jak je zřejmé např. z vět Vzal jsem si svůj klobouk Vezmi si svůj kloboukPetr si vzal svůj klobouk. Z hlediska funkce mu konkuruje sada specifických přivlastňovacích zájmen: Vzal jsem si můj klobouk Vezmi si tvůj kloboukPetr si vzal jeho klobouk. Hlavní otázkou nejsou v této problematice například pádové tvary zájmena – v těch nikdo nechybuje –, ale to, jestli „musíme” zájmeno svůj užívat, a pokud ano, v jakých kontextech.

Vyjděme ale od toho, co jsme se téměř všichni učili ve škole. Většinou to byla poučka (naznačená již v předchozím odstavci), že svůj užíváme tam, kde přivlastňujeme podmětu. Situace však vůbec není tak jednoduchá.

Například ve větě Žena uložila věci na své místo se zájmeno svůj nevztahuje k podmětu (žena), ale k předmětu (věci), aniž by jakkoliv utrpěla srozumitelnost věty. Větu Považuji ho za člověka na svém místě také musíme číst jinak než tak, že by se jednalo o místo mluvčího, tedy místo , které by odpovídalo podmětové pozici. Za dvojsmyslné lze považovat konstrukce typu Petr slyšel Karla zpívat svou píseň nebo Viděl jsem člověka s cedulkou se svým jménem.

Z uvedených příkladů je jasné, že užívání zájmena svůj může být i širší, zároveň s sebou ale někdy nese riziko nedorozumění. Současný trend je ovšem spíše opačný, než že by se mluvčí nad tímto zájmenem hlouběji zamýšleli: svůj se běžně neužívá ani tam, kam se gramaticky nepochybně hodí.

Pro hodnocení nahrazování svůj jinými zájmeny je zásadní jeden odborný článek z roku 2006, shrnující výsledky velice širokého zkoumání této problematiky. Mezi jeho závěry patří (volně): Zájmeno svůj se dnes zcela běžně neužívá ve vyprávění a vyznáních, v nichž mluvčí přehlíží dosavadní život (Prožila jsem v té zemi určité období mého života), vyznává se ze vztahu k rodině (Byl jsem pod vlivem mého otce), dále v obavách z ohrožení (Moje děti si kazit nenechám), ve výrocích o práci (V mojí diplomové práci se budu zabývat…) a při vztahování se k něčemu nebo někomu blízkému (Budu se ptát mého hosta, K mé vlasti mám vztah nejlepší).

Jinými slovy lze říci, že užívání zájmena svůj dnes není možno považovat za jakkoliv závazné. Zároveň ale platí, že jakékoliv jeho